Teď z věže dutý dozněl hlas. – Půlnoci v světy vkročil čas. – – Které tělo v nesvěcené zemi leží pohrobené,
vychází ven v této době; pokoj nemá ve svém hrobě, už hrob vodou pokropený zbožným slovem posvěcený. – –
Bludice to skvělý plamen? Aneb hvězda skleslá na zem? Aneb perla moře vroucí? Ne – to očka, tvář je skvoucí,
tílko bílé – ručka hravá, nožka hbitá – ústa smavá vyšlá z chladna lesa stínu. – – Jako slza v luhy kane,
větérek jak v údol vane, povzdechy jak v srdce plynou, vlnky jak se k květům vinou; děťátko tak nožkou hravou
poslzenou kvapí travou, že se kvítek nepokloní, slzu ani nevyroní. – V luhy kvapí – dál a dále
k vísce chudé – k chýži malé. – V chýži děva nakloněna, v líci slza vyroněná, v ňádrech dme se vzdechů moře,
z retů toky plynou hoře – v lících růže dávno svadlé, dechem bolů ve hrob padlé – v očích shaslé mládí blesky,
v čele vrásků – v mysli stesky. K chýži děcko přikvapilo, ručkou v okno uhodilo: „Chladno jest v tom, máti, hrobě,
vem mě prosím – vem mě k sobě; v zem mne ulož posvěcenou, křížkem malým posvěcenou, pokoj abych mělo v noci,
ve svaté jsouc boha moci.“ Děva vzkřikne – k srdci sáhne, k děcku vnadnou ruku vztáhne, v náruč jímá poupě svadlé,
rukou její u smrť padlé, okem rosí tváře milé, k prsoum údy tiskne bílé – – a tak kvapí u les chladný –
v noci temné přízrak vnadný. – Slunko vzešlo – vánek vane, strůmek v lese hlavu shýbá – rosa z něho na hrob kane,
a ta rosa – děvu líbá. –
Cookies on Poetry Cove