Na křižovatce.

„Však on jí zvykne!“ povídají staří; „a třeba den, dva, tři se spolu sváří, to není ještě oheň ve stavení; bez trocha vády žádný sňatek není.“

Tak povídají, – dědoušek však kývá svou hlavou šedou; víť on, jak to bývá, když není láska štolou mladých lidí, víť, z takých sňatků bol jen, svár se klidí.

Však co to na plat, marné domlouvání, tatíka vůli nikdo neubrání a třeba hoch byl jak ta kaple bledý: „On musí chtít, to pro dnes naposledy!“

A hoch se zvedl, duši mu to mučí, že lásce sejček umíráčkem skučí, a ze stavení jako štvaný letí a letí – letí, – lásky ve objetí.

Jak krásna je, když má tu slzu v oku, jak vodní lilje v hravém vlnek toku! Jak krásna je s tím rmutem na té líci, jak z alabastru socha na měsíci.

Již nemá matky, otce nepoznala: je dítě lásky – jak to v srdci pálá! Jí matka studem odumřela, bolem, a otec, bůh ví, kterým chodí dolem.

Jen v lásce hocha znala živobytí, jen v jeho lásce nebe hvězdou svítí! A jej – má ztratit, – že je lásky dítě! Ach jak to bouří, bodá v srdci lítě.

Dnes naposled – a přec to tak být musí, třeba to srdce bolest ve prach zdusí; dnes naposled – ach jak jej tiskne k sobě, tak jako matka zmírající robě.

Jsou němi oba, – nač tu také slova, kdy havran lásku ze srdce jim klová? Dnes naposled – i přísahu si složí, že do hrobu svou lásku nepoloží.

A křižatky tak pusté jsou, tak teskné, jen slabý kmit se sem tam hvězdy leskne, jen větrů šumot kolem rozléhá se. „Za rok a den, tu obejmem se zase.“

A svatba hlučná byla den hned na to, ta nevěsta je samé pentle, zlato; i pije, tančí, bouří starý, mladý; jak posedlý ten kantor housle hladí.

I ženich pije, výská, v kole bouří, až od podlahy síň se prachem kouří, a ženich výská, až se tatík diví; leč hlavou kývá dědoušek ten sivý.

A div se tatík plesem nerozskočí, že jeho hoch jak posedlý se točí, a povídá, že zná ty mladé hochy: „Jen nepovolit jejich pro vrtochy.“

Tak pilo se a bouřilo až k ránu; již v kapli zvonek svatou světí pannu, již dědoušek se káravě v to vkládá: „Teď k modlení čas, z kola, chaso mladá!“

I uposlechli; dědouškovo slovo, to platilo jak páně páterovo. I každý s milou vykradl se zticha, jen ženich ještě z kola nepospíchá.

A v ruce sklenku pije, dupá, skáče. I dopil, sedá, – hlavu kloní – pláče, zas setře slzu, novou sklenku stiskne, do kapky dopil – vyskočí a výskne.

Již brzo rok, co svatbu měli spolu, však divná pověsť běží po padolu: že ženich hýří – až to proti bohu – a jeho žena – v hrobu jednu nohu.

On pije jen, a marně tatík brání. „Jen nepovolit“ sám teď hlavu sklání; ta hlava jeho jak dědouška bílá, velká to bolest, co ji pobělila.

A dědoušek? – ten nediví se tomu, že vnouče až den bílý chodí domů, on ví už mnohou takou historii: jedni se věší – druzí zase pijí.

Je tuhý mráz tam, žena sedí doma, modlitbu vzlyká sinalýma rtoma a tatík churav ku krbu se tulí – a syn? – ten někde ve dví sklenku půlí.

A venku vichr – mráz jde po všem těle a žena v mukách vzývá spasitele: „Je dávno půlnoc, on tu ještě není, ach bože, odvrať od něj pokušení.“

A již se zvedá – na lože se klade; ach divý sen jí srdce svírá mladé, a tatík také u krbu již dřímá – jen dědek ještě růženeček třímá.

Tam na křižatkách, odkud tolik lidí tak poděšených? co jich oči vidí? Jen stuhlé tělo, v sloupu stojí oči, kol stuhlých vlasů jíní věnec točí.

A vedle něho jakás’ divná žena, nikdo ji nezná, v hadry oblečena, na hlavě věnec z podivného kvítí, ach hrůzný bol to, tak co oko znítí.

Tak dodržela přísahu mu svoji, že na křižatkách svatbu si vystrojí to do roka, i přišla v divném rouchu, svatební věnec kolem ze rampouchů.

I dědoušek sem šlape – ach již tuší – i slitování prosí jeho duši! I ženu poznal – a ta hlava sivá se jako tenkrát bolestí rozkývá.