Byl kdysi lid – ach, jest již dávno tomu,
že v pohádky jej jako reka kladli
a trnuli, že pánem blesků, hromů;
před hvězdou slávy jeho slunce vadly.
Ach, již to dávno! – Netřeba se báti,
že jeho duch zas světem pozatřese,
že lež a hanu hrotem blesku schvátí
a vrahy s trůnů skrvavělých snese.
Ach, již to dávno! Uvolněte smíchu,
vyvalte kletbu jemu na památku,
on byl tu kdys! Teď volno zase hříchu,
a jeho sláva jenom v kolovrátku!
Ach, již to dávno, což jste tomu rádi,
že jeho duch kdes’ po oblacích pílí
a černou chmurou oči kalné hradí
a v útěchu si starou píseň kvílí!
Ach, již to dávno! – Bylť on Fingal v boji
a Ossian v písni – nač to vzpomínání!
Již vaše hana k výbuchu se strojí
a žezlo k novému zas bičování!
Ach, již to dávno! – Nač té písně tady?
Vás rozesmát a posměch sežít lidu,
jenž dav si chleba vydrat, mře teď hlady,
zblbělým Jobem těše tu svou bídu?