Světničku naši naplnil stín,
černá se jako propastí klín –
rachotí, hřímá.
V plaché mé duši také se stmělo,
trne mi tělo, pálí mě čelo,
bázeň mě jímá –
Hledám své drahé okolo sebe, –
v oknech se přísné kaboní nebe:
rachotí, hřímá...
Někdo mi schází v přátelský kruh,
jak ho mám rád, to poví jen bůh
a ten teď dřímá,
v svévoli bujné obláčná stáda
rozprchla se mu v nebeská lada
a v nich to hřímá. –
Všichni ti kolem jsou mi sic drazí,
vidím však tu jen, co mi tu schází,
v prsou mi hřímá...
Světnicí břitký proletěl blesk,
prsa mi schvátil šílený stesk –
rachotí, hřímá:
kdyby z těch blesků, venku co planou,
urval mi jeden osudnou ranou
– bože, to hřímá! –
navždy mou růži na neshledanou!
Krápěje těžké do oken kanou:
zima mi, zima.
Já bych tu duši vznešenou, ctnou
andělům nepřál – ať pro ni jdou:
poválčím s nima,
já bych ji nepřál samému bohu
a já s ním také zápasit mohu
písněmi svýma
a meči těmi možno vždy je mi
urvat ji smrti, urvat ji zemi. –
Ať si jen hřímá!