Hle, trochu vína – jen tak pro zahřátí – Ti zasíláme k svátečnímu hodu! Dost možná však, že cestou sílu ztratí a promění se ve mdlou, sladkou vodu.
Po celých Čechách – nelze nám to tajit – sladkého hroznu nemohli jsme najít, co rodí půda ta – krom jetele – jest všechno hořké, trpké, kyselé;
jen beránkům a jiným rohatým kraj náš se zdá být dosti bohatým na sladkou šťávu: šťastné idylly z hor českých se již dávno ztratily.
Do Tater až, kde ještě lid si zpívá nad skvostným svojím rájem skalnatým, zalétla tedy perem křídlatým malíře ruka, sladkých hroznů chtivá
a přinesla tu kořisť, která visí na první stránce podobiznou svojí, a ruka má z ní veršovnými lisy po kapkách šťávu vytlačit se strojí...
Šel chudý drotar smutně v šírý svět. Ničeho neměl, jen za huňkou květ, jejž utrhl si z oné zahrádky, kol které vždy tak luzné pohádky
ho přepadly, že mladé, bujné čelo se v objetí jich rozskočiti chtělo. Když na poslední vršině již stál a před očima odemkla se dál
nového kraje a on pohléd’ zpět na ten svůj rodný, podtatránský svět, tíž na prsa a tíž mu na nohy pojednou padla – dle nemoh’ ubohý...
„Kdyby to věděla Zořička smavá, že jsem si přivlastnil jejího práva a že jsem nejlepší pomněnky kradem utrh’ si na jejím záhoně mladém –
co by as řekla? Kdyby to věděla Zořička sladká, že mi za celý svět jejich jest chatka, ta její očka a ty její vlasy
že jsou mi za všecky pozemské krásy – co by as řekla? Kdyby to věděla Zorička zlatá, že můj krok proto jen v cizinu chvátá,
abych si nastřádal malounké věno a směl ji volati: Zořičko! ženo! – Jak by se lekla?“ Pak vzmužil se zas, přestoup’ rodný práh
a chodil božím světem jako v snách – Co daleký byl rodné vesnice, dny nepočítal ani měsíce a nepočítal bláto, déšť a vánice,
kolikrát kdy ho cestou přepadly; jen červánky když večer vychladly, počítal co den pilně na lůžku, v němž skládala se huňka v podušku,
groš za grošíkem v sáčku chatrném jak růžencové zrno za zrnem: vždyť každé zrnko, co mu přibylo, o jednu míli štěstí sblížilo!..
Tak bloudil světem bůh ví kolik let, až sáček se mu v tučný měchýř zveď’, že se až silná huňka bezmála pod jeho tíží zvolna trhala...
Což letěl domů! Jenom chvilkami byl náhle schvácen jako mdlobami a v očích hřálo cosi jako pláč – „Což ved’-li ji už jiný na sobáš? –
Ej uvidíme!“ – A zas dal se v let, až spatřil ten svůj podtatránský svět... „Kdyby to věděla Zořička sladká, že mi za celý svět jejich jest chatka,
ta její očka a ty její vlasy že jsou mi za všecky pozemské krásy – co by as řekla? Kdyby to věděla, Zořička zlatá,
že můj krok proto jen k domovu chvátá, abych jí nabídl bohaté věno a směl ji volati: Zořičko! ženo! Jak by se lekla?“
V tom zašustila tráva. Drotar v mžik za sebe hléd’ a v oči blesk mu vnik’, jak by to slunce, právě zapadlé, zas před oči mu vstouplo omladlé. –
Toť Zořička: tak světlá, spanilá! Leknutím všechny květy pustila, co v klíně měla jich a plachý pták letěla skrýt se – ale kam? a jak?
Však vrátila se zas. Kdo odolá, když láska tklivým hlasem zavolá nás po jméně? A bledá Zořička před drotarem se chvěla celičká!
On také zmaten zraky upíná do prázdna kams. – Pak pomoh’ do klína jí sbírat květy – práce zdlouhavá: jíž za první květ, který podává,
chce z její retů květných pokladů si za něj trhat sladkou náhradu. – A vlašťovka když jedna přiletí, má celé mračno jiných v zápětí,
za ním pak jaro v zlatém kočáru... Přijelo jaro také drotaru, a z jeho květů vonné záplavy Zořička pletla myrtu do hlavy...
Nuž podali jsme k svátečnímu hodu Ti hřivé víno či jen sladkou vodu? –
Cookies on Poetry Cove