Jen chvilkami to hrudí mojí zmítá
a vře to v žilách, v očích hřeje,
jako když zem se tajně chvěje,
kde pod korou je žhavá láva skrytá
a pak se opět prsa stiší:
dál volně dýší.
V těch chvílích vše, co duší jsem kdy zažil,
co od dětinství tajím v sobě
tak nedostupně jako v hrobě,
co marně ret kdy vyslovit se snažil,
chce propuknouti zpěvy plamennými –
ty v duši zní mi.
Čas přijde v brzku, prorocky to cítím,
kdy z uzavřené, horké hrudi
se jako lvice síla vzbudí
a duše třást se bude hromobitím
a já svých zpěvů velkou pod mohylou
uložím klidně hlavu zasmušilou!