Mne přešel mráz, když řádky Tvé jsem četl: tak byly sporé, hledané a chladné! Svit tuchy nejasné, jenž dřív mě hnětl, teď v prsou v žhavý oheň pravdy zkvetl,
že v mysli Své, jen Tobě nezáhadné, již nemáš pro mne místečko víc žádné! Hle propasť, která srdečnosti brání vždy mezi lidmi cizími si tváří
a cizími si duší, z nenadání i mezi nás se hloubkou spádnou sklání... A já přec doufal, že nám vlídnou září přátelská láska osvítí i stáři!
To nechci věřit, že snad unavena mou věrnou sdílností – neb sotva jaká z myšlenek mých jest Tobě zatajena – po změně toužíš jako každá žena,
že zvědavosť Tě k jiné duši láká: nevěřím, že jak všechny též jsi taká. Leč věřím: onen had, jenž se nám vplížil v ráj čisté lásky, jakou rozčilený
k Tvé drahé duši vždycky jsem se blížil, had pomluvy, jenž v očích Tvých mě snížil, že rozloučil nás... Na snů poklad cenný, jejž urvali mi, myslím oloupený. –
Jak jiný pohled byl v Tvé listy drahé tenkráte vždy! jak by se otevřela krajinka jarní v úsměvnosti blahé přede mnou: květy vonné, rosou vlahé
tam hemžily se, záře slunce vřelá v lahodné teplo všechno potápěla. A čtu-li tento list? To jak by v prázdné podzimní pole tesklivý zrak letl:
tu a tam chudé kvítko v půdě vázne a to jest ještě bezvonné a mrazné. Květ podobný mi v choré hrudi zkvetl: mne přešel mráz, když řádky Tvé jsem četl. –
Vyčítat nechci aniž s pyšným bolem, jenž obléká se v černé, skvostné šaty pochmurných veršů, samolibě kolem se ohlédaje, slzavým tím dolem
chci kráčeti... Jen s pohrdou zřím na ty, kdo žebrácky se věsí lidem v paty a o almužnu soucitu tak prosí žalostným okem. – Nežádám si Tvého
a nechci ani, by mě jiný kdosi snad politoval. – Ten kdo víru nosí, že všechno jest jen z vůle Všemocného, nepůjde k lidem, obviní však Jeho.
Ty za to nemůžeš, že’s zapomněla – proč lidská duše vůbec zapomíná? – A jestli někdy tkne se Tvého čela výčitka mrazná, že’s mou zkrvácela
hruď bezděky, jen stiš se, bezevinná: Ty’s jenom nástroj v rukou Hospodina. A neboj se, že často vyruší Tě vzpomínka na můj život ze sna štěstí –
a budeš šťastna, věř mi, vždy jsi, dítě dne první lásky teprv na úsvitě a jitřenka Ti pěkné doby věstí – myrtový věnec klidně budeš plésti!
Bůh zapomnění dá i těm, kdo jedou ku svému štěstí lidské přes mrtvoly. – A proto zjasni tvář, snad nyní bledou, že sloky mé tak podivně si vedou;
za týden již má báseň ani z poli tak jako nyní Tebe nezabolí...
Cookies on Poetry Cove