Mně bude teskno, dítě drahocenné, až cítit budu z Tvého chování, že mezi naše duše spřátelené se propasť jakás náhle uklání,
že netoužíš víc po mé společnosti, že jenom zřídka jest Ti milejší než samota, v níž místa vždy je dosti pro tlupy krásných snů, jež konejší
v tak sladké zapomnění duši mladou, že necítí, jak krev jí ze žil kradou. Až všecko kouzlo pozemského žití z bytosti jedné kynout bude Ti,
my ostatní pak, v temno mlhy skrytí, nejasně žít Ti budem v paměti, až jenom této hlas Tě lákat bude, bys naklonila duši k poslechu,
až nebude mít moje srdce chudé již žádné slůvko pro Tě v útěchu, když duše Tvá se v žalu zapomene: mně bude teskno, dítě drahocenné.
Až i mé písně, na nichž bledým leskem můj dávný, bujný cit jest ještě znát, svým zápalem i trpkým svojím steskem Tě nebudou tak jako dneska hřát,
až lhostejno Ti bude, kterak žiji a čím se ve svých plánech zajímám, kde nalezám svou družku poesii a kde zas všeho prázdnou duší mám,
až zajmou Tě ty touhy bezejmenné: mně bude teskno, dítě drahocenné. Ta doba přijde, vím to, přijít musí. Pojednou, než se nadáš, vyvstane
jak letní bouře, která dusí, dusí! Svět v jiné záři rázem zaplane. Snad poznala’s už ono tajné chvění – věř, jarní to jen byly přeháňky,
jež krajiny tvář ani nepozmění; však tato bouře, bušíc ve spánky, převrátí všechno ohnivými klíny a člověk vyjde z ní pak srdcem jiný.
Nedej Ti bůh, bys zřela přestavši ji, že nejkrasší Ti květy zlomila, že všechny listy urvány se svijí po pusté zemi, k nimž jsi klonila
s nadějným vzdechem rozpálenou hlavu, chtíc ve věnci je vidět příštích dnův; nedej Ti bůh, bys potom v lidstva davu sobeckých zřela množství ničemův;
milostné dítě, kéž té bouře vlání Ti sype s mraků jenom požehnání! Pak zajisté se sejdeme tak zase, jak dnes si vřele v oči hledíme:
Ty smát se budeš, rosu blaha v řase, a odlesk její svitne v oči mé. – A vyprávět mi budeš, zase moje, co’s na té pouti středem lásky snův
musila zkoušet útrap, mdloby, boje, co překročiti ostrých kamenův, než’s došla klidu země zaslíbené – Mně bude volno, dítě drahocenné.
Cookies on Poetry Cove