Čekáš už, má doňo krásná?
Západu se růže jasná
v rudé lístky rozprchala;
k večeru’s mne k sobě zvala:
nuže, otevř milanu!
Otevř okno roztomilé
ložnice své úzké, bílé...
Nad zahrady stinným prahem
mraky hrozí vážným tahem
černých, lstivých havranů.
Rychle, rychle! – Prachu vlny
vzbudil vichr zlomyslný
z klidna lože v tanec dravý,
hustým proudem dech mi staví
v strmé výši pavlanu.
Ach! teď jeho ve objetí
biret s lesklým pérem letí...
Proč ten úsměv dovádivý
vnadné tvoje rtíky křiví?
Otevř okno milanu!
Jak to hučí divým jekem!
Ve vlase mi řádí měkkém
těžkých kapek vlhká četa,
uhasla mi cigareta,
otevř, otevř milanu!
Mlha sedla v okno bílé –
ah! juž ni tvé líce milé,
oči smavé, blýskající,
hravou touhou laškující
nesmím zříti s pavlanu!
Doňo krásná! dobrá! drahá!
Po mých slovech vítr sahá,
uchvátí je, zanese je
hluché svoje ve peřeje,
já tu v bouři zůstanu!
Proudy deště šumí, hučí,
pádem v okně teskně zvučí
jako dlaň má tetelivá,
tepotem jež doňu vzývá:
otevř, otevř milanu!
Dlaň již tuhne ostrým mrazem!“ –
Zařinčelo okno rázem;
rozmařilé líčko donny
noří ven se zpod záclony,
smavý ret dí k milanu:
– Don Quevedo, slíčný muži,
přijměte tu skvostnou růži:
bez kordiska v tuhém boji
dokázal jste lásku svoji
v úzkém poli pavlanu.