Já v bázni naslouchám, kdo as to mluví ke mně.
Tak vážně, velebně a neskonale jemně
zní nocí hlubokou těch zvonů velká sloha –
již vím – vy mluvíte dnes ústy svého Boha.
Mluv, Bože, k sluhovi – tvým tluk je srdce vřelý –
mluv k němu, jako dřív jsi mluvil k Samueli.
Tvůj hlas je tajemný jak okeánu v noci,
kdy břehům vypráví o základech své moci.
Tvá ústa hovoří:,Já vyvolil jsem tebe,
do srdce tvého skryl jsem oheň svého nebe,
na hlavu věnec dal ti z lilijí a trní –
ať prach naň nepadne! ať hřích jej neposkvrní!
Jdi stále ku předu, zrak neobracej zpátky,
a jako maják plaň ve příboj žití vrátký,
můj prapor vzhůru nes a z kalichu mé krve
v svět medný balsám lij, sám nepij z něho prve.
Kde najdeš padlého, svou vztyč jej mužnou páží,
buď pěvcem, prorokem! Mých zákonů buď stráží!
Já ze svých pokladů ti schovám jeden skvělý –
svým srdcem povznešen ty budeš nad svět celý!’