Na čelo jí ledovité,
v líce hlady zmořené
zvěst přilítla, znítila je
do čirého plamene.
„Ten, jenž všecko sliboval ti,
a pak všecko tobě vzal,
jinou nyní líbá v dáli,
zapomněl a – přísahal!“
A než dva dny uplynuly,
žena v rakvi ležela,
tvář tak bleda, děsně krásná
jak padlého anděla!
V ruce křížek, a ret siný
jak by v smích se křivit zdál,
a na hlavě myrty vínek
vichr divým vztekem rval.
Podzimní den na hřbitově
skromný průvod uviděl.
Zmlkly zvony, a kněz šedý
tato slova vážně děl:
„Štve nás noc i denní záře,
slunce znoj i zimy mráz,
však tam v nadpozemské výši
v novou růži zkvete zas!“
Tu se mrtvá pozvednula,
z očí blesk jí strašný plál,
a ten vlas jak druhý příkrov
kol jejího čela vlál:
„Nechte si to svoje nebe,
raděj v peklo, nežli s ním
tam se setkat, se zlosynem
nevěrným a prokletým!“