Jak holubiných křídel jemné vání
či jako dávný, tajeplný sen
v tvou duši padlo první milování –
ten jemný po májové noci den.
Dvě bledé, mlčelivé přítelkyně
u srdce tvého, jak jsi sladce spíc
ve zkvetlých růží vonném spala klíně
se sešly, sklonily nad bledou líc.
Toť Láska se Smrtí – a Bůh se díval,
tři andělé jak v ráj se blížili,
co máj měl ptáků, každý k tomu zpíval,
a všecky květy hned se rozvily.
Děl Bůh: „Já nepromarniv květy chudé
kol hlavy trny dal jsem sobě svít,
by měla, ve rakvi až dřímat bude,
čím matka její čelo ověnčit.
A v ráji v stříbrnou bych její číši
med sladký, vonný věčně vlévat směl,
na dřevě hanby, ve mrákotné výši
jsem krutou žízeň žlučí zaháněl.“
Já věřím, hledě v její bledé čelo,
že bůh se za ni obětoval rád,
že v tváři její nebe zapomnělo
svůj úsměv – nevinný a plný vnad.