Jde zlatovláska, sní, jak se tu děje...
Byl pohřeb, k hrobu nesli matku mladou,
kol chudé rakve spěli cizí řadou,
a vzadu jen se drobné dítě chvěje.
Dav rychleji teď ku hřbitovu spěje,
a teď již rakev prudce ve hrob kladou.
A dítě jato hrobních kvítků vnadou
si trhá kvítka a se hlučně směje.
Však náhle plaše mávne ručinkama
a na hrobníka volá: „Mama, mama!“
A ku hrobu se klopýtajíc déře.
A zlatovláska za ruku je béře:
„Pojď, já ti sama budu matkou zase.“
A do vlasů až zlatých zardívá se.