Již zavři ty své těžké oči,
již zamkni v nich ten bol a svit!
Vždyť duše tvá dnes v jiný kročí
svět, který dá jí mír a klid.
„Srdce všecko odpustí,
byť i na prach rozdrcené,
ale zdali zapomene?“
Rci, cože můž’ být vznešenější,
než odpustit a zapomnít?
Vždyť odpuštění ukonejší
tvůj každý žal ve věčný klid!
„Srdce všecko odpustí,
byť i na prach rozdrcené,
ale zdali zapomene?“
Jak ve tvé rakvi, kolem všude
jen ticho bude věčně snít,
ni vítr, táhna jemnou travou
víc nezruší tvůj svatý klid!
„Srdce všecko odpustí,
byť i na prach rozdrcené,
ale zdali zapomene?“
A časem sletne k tvému rovu
pták malý, počne ševelit,
zas uletí a přijde znovu –
snad vábí jej tvůj velký klid.
„Srdce všecko odpustí,
byť i na prach rozdrcené,
ale zdali zapomene?“
I zlatá ještěrka se mihne
tím tajem, kde tvůj hrob je skryt,
však zmizí hned, jak jen ji stihne
zvěst, že si žádáš věčný klid.
„Srdce všecko odpustí,
byť i na prach rozdrcené,
ale zdali zapomene?“
Již zavři ty své těžké oči,
již zamkni v nich ten bol a svit!
Vždyť duše tvá až v ráj dnes kročí,
odpustí všecko pro svůj klid.
„Srdce všecko odpustí,
byť i na prach rozdrcené,
ale zdali zapomene?“