V tu píseň dal jsem duši svoji celou, kterou jsem tobě zpíval naposled. Zda našla hruď tvou citlivou a vřelou, či ustýdla v ní v led?
A s jakým citem odešla jsi v dál, když vědělas, že navždy míjíme se? V tvých krásných očích divný oheň plál, a v mých teď, vzdálená, se smutku slza třese.
Ó jestli vzpomínky jsou duším drahé, pak na tě nezapomenu již víc, na ony chvíle posvátné a blahé, když v tvou jsem hleděl líc.
Já bál se doufat, věřit v blaha sen, vdyť ty bys příliš velkým štěstím byla, já mnil, za jeden po tvém boku den že bys mne na věky a navždy opustila.
A tak se stalo... Teď jen hádám z dáli, že žitím putuje, já také kdes jsem vystavět chtěl sobě chrámek malý a první základ snes.
Dnes neznám ani onen smutný kout, kde vyplakat bych měl své slzy všecky, a hrobním nápisem si vzpomenout na místo chudinké, kde dříve sen můj dětský.
Ó M..., tvé nechci zradit jméno, jáť bojím se, je hlasně vyslovit; však v duši mé je leskem ozářeno, jímž skví se zbožný cit.
Jak věčná lampa v chrámu soumrakém svou lije sladkou zář na oltář svatý, tak před obrazem tvým svit pěstím, zázrakem jenž od tvé přečisté byl duše v srdci vzňatý.
Já dojdu chvíle, s životem kdy shasne ten božský oheň v bludných prsou mých. Můj slední pozdrav z hrudi slabohlasné by cestou k tobě ztich’!
Jak rád bych aspoň při svém skonu s ním svou hlavu těžkou složil ve tvém klínu! Toť celé přání mé – leč s bohem navždy! Vím: já kdesi daleko od tebe smutně zhynu.
Cookies on Poetry Cove