Náš život všechen, domácí ty sváry,
ty rvačky s cizinou, ta práce snaha,
i umění i politiky dráha –
toť sfinga jest, jež spí nad svými spáry.
My chceme žít – ne milostí a dary,
však žitím svým – a sfinga stále váhá,
chcem ku předu – a noha se nám zdráhá
a duch se noří zas radš v zmatek starý.
Cos jako kámen stále na nás leží,
nám nedá volně dýchat můra těžká –
jen pokus všecko, který v prázdno běží!
A přec zde síla ve hlavách i davu,
však, bychom žili, musí srazit hlavu,
ta sfinga – kde však Oidipus náš mešká?