V těch nocech světlých, bez hlesu kdy dřímá
jak mdloby tíhou slzavý dol země,
a jenom chladné, necitelné hvězdy
kol prázdnem prostoru se rozhlížejí,
v těch nocech černých, bez hlesu kdy dřímá
jak smrti klidem slzavý dol země,
a jenom těžký mrak jak hrozný démon
z tmy pusté ve tmu pustější se šíří:
Řev jakýs divý tehda vstoupá vzhůru
jak poraněný orel smrtným vzmachem
a bije v nebe, jeho zkrvácený
spár třese rájem v zoufanlivé křeči.
Jsou výkřiky to denní lidské bídy,
jest šílený to nářek různých tvorů,
jenž spravedlnosti se dovolává,
a právo hledá, proti křivdě horlí.
Leč brána nebes zavřena, a hluché
jsou stráže její... Dolů, dolů zpátky
po křídle schromeném! Jen trpět nutno,
ni žít ni mřít, však obé dál a věčně!