A toť ten dělný lid, jenž v zápas svého díla
se vrhá, kove, tká a potem vlaží hrudy,
jenž píle zázrakem klas vydobývá z půdy
a nutí přírodu, by živým matkou byla.
On mlčky, neznaje svých práv a hrozné síly,
pluh táhne osvěty a blahobytu světa,
jde drcen mrazem zim a prudkým žárem léta
a v povinnosti jho svou těžkou hlavu chýlí.
Co v očích jeho lesk se věčných nebes míhá
a zář v nich svatosti se obráží a skvěje,
zde z žití prázdnota a sobectví naň zeje
a v boky široké mu rána ránu stíhá.
Tu časem divý stesk mu v hloubi ňader vzhoří,
on v práci ustane a úpí smutnou písní,
svým bolem opijí se, krví svou se třísní,
pak trhá pouta svá a sloupy model boří.
Leč milosrdím jat a lítostí a zvykem
svých pout, v nichž zrodil se a bez nichž nezná žíti,
se vrací v těžší jho, pak prudší rány cítí,
a horších porobů, než sám, je služebníkem.
Tak žije, umírá, a v smrtných křečích zdvíhá
ten výmluvný svůj zrak ku bezcitnému nebi.
Dřív v žití práce měl, teď lásky zapotřebí,
když země veškeré jen na něm lpěla tíha.
Co jeden umírá, zas druhý k práci vstává,
a prvně na poli dnes že se chystá k dílu,
hlas zvedá vítězný a pyšný na svou sílu
lem brázdy hluboké a slavné vyorává.