Jak hora ohromný, sám, kráčí polní plání, on z šera do šera tam chodí, stále k předu, a dárce chleba – pluh – se valí v jeho sledu. Jde schýlen v jařmo své a nesteskne si ani.
Srst černou odleskem mdlých nebes vidíš pláti, a rohů koruna mu hlavu tíží k zemi. A oko veliké, ten mudrce zrak němý, by viděl dílo své, v zad nikdy neobrátí.
Když slunce v zenitu znoj lije v zem, ta žízní a vodu hledajíc polslepá dýše žárem, dál klidně kráčí vůl, v svém jhu jde znovu starém, co oráč umdlévá a padá tvrdou trýzní.
Jak včera, kráčí dnes a kráčet bude zítra, pod nohou titanskou se třese země živá, a jeho dráha jest ne klikatá a křivá, a jeho duše jest jen dobrá a ne chytrá.
Svou sílu necítí a netuší ji ani, a přece jako kov jest útvar jeho svalů, a jeho hlavy tíž – jak kdos by zvedal skálu, však síla ta v něm spí jak v pohyblivém hrobě.
Jen někdy s večerem řev jeho slyšet přece – to zvíře mohutné svou hlavu k předu nahne, a ve hruď širokou proud větru kvapně vtáhne jak v měchy kovářské, div neprasknou mu plece.
A zvuky hluboké se širou plání nesou až k tiché obloze, kde první hvězda blýská, v nich, zdá se, zoufalost a samota si stýská a city poroby a otroctví se třesou.
Tak hučívaly kdys již v šeru za Homéra... Ó slepý reku, rci, cos tehda myslil sobě, kdy bouřné řevy ty jak v hrozbě, obžalobě jsi slýchal jitřiti se v polích za večera?
Jim odpovídal jen huk lesu, šumot trávy a píseň achajská, již héros ženám zpíval, co z dáli v zvuky ty ruch moře měkce splýval a hory halily se v purpurové hávy.
Nic z toho nevšímal si vůl, a ve své chvíli po práci skončené se klidně domů vracel, a mlčky jako stín se do svých stájí ztrácel, co božská Venuše svým zrakem s nebe střílí.
A jako pracoval, teď tiše mzdu svou béře, pak klidně zavře zrak a oddává se snění, ten, před nímž couval vlk a medvěd v ustrašení, a jeho zdravý dech se tratí v nočním šeře,
By zítra ve své jho zas sehnul tuhou šíji a oudy pokorně pod staré složil vazy ten, z jehož šlepějí všem lidem zrní vzchází, a z jehož tučných kýt i muž i bozi tyjí.
Cookies on Poetry Cove