Jak zvony hučíš, do hrobu kdy zvoní,
jak z mraku hrom, kdy nad krajem se honí,
ó vodopáde, proudů tvojich var
mně vždycky věstí beznaděj a zmar.
Již mlčí struny, které do tvých šumů
tak žalně zněly s porostlého chlumu,
a ruku, která harfu ladila,
jíž kryje černá, chladná mohyla.
I malá loď, jež za každého rána
letěla vzhůru, svěží rukou hnána,
i tmavý vlas a bílé rameno
v tvých pěnách zlých již na vždy pohřbeno.
S tvých břehů hledě v mlhy pod svou nohou
do dálky myslím, duši na ubohou,
a tomu, co mi sladký věsti klam,
já nevěřím již a se posmívám.
Ó vodopáde, dokud tvoje dumy
znít budou temně v zpěvné jara šumy,
bez bojů, lásky, slz a rmutných běd
náš nikdy nebude ten širý svět.
Jak zvony hučíš, do hrobu kdy zvoní,
jak z mraku hrom kdy nad krajem se kloní,
ó vodopáde, proudů tvojich var
mně vždycky věstí beznaděj a zmar.