Hluboko pod mostem dole
pění a valí se voda,
zmýlajíc pilíře holé
vlastní své nitro si hlodá.
Život to hrobu a zmaru,
smrti to poslední vření,
únava věčného varu,
v davu to osamocení.
V paprscích prvního jitra
v mrákotách hluboké noci
před lety, včera jak zítra
nelze jí osud svůj zmoci.
Tisíce nových tam duší
projdou vždy v radosti, bolu,
sotva z nich jedna cos tuší
a se tam zahledí – dolů.
Každá své bolesti plna
kráčí a zastírá líce,
a přec ta jediná vlna
povědět mohla by více!
Ta však jen reptá a kleje
a v novou zas vlnu se řítí,
vlastní se bolesti směje,
ve smrti rozkoš svou cítí.