Hleď na větru ty nepokojné spěchy!
Toť stenání je, pláč a nářek hlasný,
to země matky tajemné jsou vzdechy,
jež vnikly na den jasný.
Ty hvězdy v noci sklánějí se s výše
a ovanuty steskem dál se nesou,
mně zdá se, pak že na obloze tiše
se jako slzy třesou.
A moře duní, kypí ve svém hněvu,
toť obr, jenž byl ze sna vzrušen náhle,
a vzdechy větru v jeho děsném řevu –
toť houslí zvuky táhlé.
Jen mrtví dřímou tiše ve mohyle,
ti nepohnou se v slastném ticha taji,
a vítr, hvězdy, moře sladce, mile
se na ně usmívají.