Kout odlehlý tu v starých stromů síti,
po polích stíny oblaků se honí
a těžké klasy ve větru se kloní,
a za nimi lze celou Prahu zříti.
A stranou to jak dravčí oči svítí –
toť nádraží, jež mraky dýmu cloní,
řvou píšťaly a k odjezdu tam zvoní,
a shon a chvat a obchod v před se řítí.
A zde ten mír – jen harfa Aeolova
zní věčnou písní... stále, stále zvučí,
a marná jsou k ní všecka lidská slova.
Nad vřavou, tam; kde člověk běhá, hlučí,
klid věčnosti tu bez pohnutí stojí,
v něm s mrtvými se člověk dumou pojí.