Duj, větře, duj, hřmi, bouři, šašku, blázni!
Ó, kmotře, kde jsi? Všichni zahynuli...
Květ čistý jeden sám jsem zlomil v půli,
a v žal můj všichni citu byli prázdni!
Ó koruny! ó panství! V deště lázni
král žebrák k bláznu žebráku se tulí.
Já trestal ji v své nerozumné vůli,
a čistý cit v ní zdusil bídnou kázní.
Já zabil otroka, jenž jí se rouhal –
Ó, Kordelie! poslední má touho – –
již nikdy, nikdy... Pozdě... žil jsem dlouho,
Chci mrtev být! Nač dále bych se plouhal.
Ó Charone! Já měl je k smrti rád – –
znáš to, nevděčné děti milovat?