Po temném nebi rozsypány planou
hvězd ohně bledé, zelenavé, rudé.
To jiskry výhně vzduchem dolů kanou,
jíž celý vesmír jednou stráven bude.
A jako roh na torbě lovce v snění
se houpá měsíc nad závratnou srází,
a staré dojmy z krajů zapomění
se k společnému chorovodu zchází.
Kde v monastýru duše lidské tají
se jaká touha, každá hlavu zvédá,
pak pějí v sboru starodávnou báji,
a refrain její srdci usnout nedá.
O jedné lásce, která na svém hrobě
se směje vstříc nám upomínky květem,
o plachém štěstí, které chytit sobě
jsme nadáli se rychlým za nim letem. – –
I stane člověk, v sebe sám se dívá
a žasne, slyše nitra svého zvuky –
tak známě zní mu píseň ona tklivá
jak echa dávno zkonejšené muky.
Tu hudbu přervat duši možno není –
jeť upoutána sladkou něhou její
jak delfin snivý, táhna v zanicení
za plavci, kteří rodnou píseň pějí.