Temná půlnoc jako hroby,
mlčí nebe, mlčí země,
ani tráva nezachví se,
ani oblak nepohne se.
Jako na dně hloubných moří
ztroskotané, jen se zmítá
moje čelo...
nelze spáti.
A přec mrtvo v mojí hrudi,
srdce moje ticho stojí.
Paměť v mozku, touha v ňadru
tvrdo dřímá... nemiluji
nikoho, a nenávidím
ničeho... Můj vrah i přítel
kde že nyní? Láska, závisť,
čím je nyní?
Nelze spáti...
Co to, bože?
Přes ramena
nahýbá se, schyluje se
mlčky, zvolna, tiše ke mě
hlava ženy... Chmurná líce
mračné čelo, žhavá ruka,
chladné tělo...
Čeho žádáš?
Jsi-li duše přátelská, či
nepřátelská? Přišla’s vraždit,
přišla spasit?
Mlčí, mlčí...
Jsi-li bohem zavržena,
deset mší dám sloužit za tě.
Odpověz mi!
Mlčí, mlčí...
Výstrahou-lis čili kynem?
Mám se smáti, mám-li kvílet?
Duše-lis ty křesťanská, či
nevěřící? Žádáš sobě?
Ticho, temno...
Zaklínám tě
jménem boha, mluv a pověz!
Tvoje rety zamknuly se,
tvoje ruce skřížily se,
z tvého oka nebeského
tryskly náhle světlé slzy,
s tvého čela pot se prýští
smrtelný a děsně chladný,
z tvojí skráně teplá krev se
vyřinula... Kdo jsi? Kdo jsi?
Jsi jak bůh a jako démon.
Ah, již vím. Ty neodpovíš.
Sám jen tušit, poznat, nalézt
a milovat do skonání
tebe každý musí.
Ty jsi
moje vlasť.