Na hlavě vínek svěží tak
jak čistota jest její,
líc do krve, a jemná skráň
jak v bouři list se chvějí.
Ten závoj cudný, svatební
jak přes šíji ti splývá!
Již opusť domov milený,
jenž na posled ti kývá,
a v cizinu si dnes
jen upomínky nes!
Vše ožel již, ty anděle,
co z mládí tvého lze ti,
ty dětství bujné hodiny,
kdy družné, plaché děti
tvých vlasů pletli vodopád
tak skvoucí se a zlatý –
z těch malých přátel mnohý druh
zlou bolestí je jatý,
a mnohým dnešní den
se zdá být těžký sen.
Své upomínky slož si v hrob,
ať s panenstvím tam leží
tak nedotknuty, že jen Bůh
je čistým zrakem střeží –
snad jedenkrát, až na hřbitov
tě v pozdním složí čase,
pod víkem hrobu kovovým
se shledáš s nimi zase,
až pochová tě v stín
tvůj v slzách vděčný syn.
Slyš – hudba v dáli zazněla,
toť svatebčanů řady,
a prostřed nich jde ženich sám,
zní zpěv a jasot všady,
jdi, ať tě matka požehná
k žen našich smutné pouti,
ať co tvé síly přesáhá,
tě nikdy nezarmoutí –
smích zvoní v přátel kruh – –
tak jdi, buď s tebou Bůh!
Tu propast divnou, nezměrnou,
jež tmavou hloubí dělí
tvé panenství vždy čisté tak
a matky život celý,
dny zašlé, plesem ovité,
a jasné, svěží, cudné,
a noci příští, bezsenné,
dny nejasné a bludné
a slzou skropené –
jen Láska překlene!