Po světě kráčejí od času dávných,
kdy ještě člověk v edenu snil.
Oba jej vyhnali v staletou bídu,
jednoho proklínal, druhého ctil.
Jeden mu naléval rozkoší pohár,
do mysli vodil mu rajské ty dny,
v ruku mu vkládal věčnosti berlu,
v lebce mu spřádal o pomstě sny.
Bez planých slibů, hned podával jemu
meč, by jím splatil nepravý dluh.
Druhý jen konejšil: „Tiše strádej!“
Jeden byl démon – a druhý byl bůh.
Odvěký boji, jak víříš mou hrudí,
proplétáš život jak trnová snět.
Tvým jekem hrozným, nesmířitelným
stále se zmítá bídný náš svět.