Ó hvězdo západu, jež slunce smutný hrob
samotna střežíš svojí září skvělou,
jenž přátelstvím všech družek pohrdáš,
ó jak jsi velkou, slavnou, smělou!
S tvých zlatých hrotů padá paprslek
na spící zem, jež jak jen den se sseří
si hledá místo k spánku tichému
a noci krásu jen dle klidu měří.
Jen básník s tebou bdí a ty mu díš:
,Sviť jako já vždy čistým, plným žárem,
v před kráčej tmou a zhrdej soustrastí
a buď vždy svěží v onom světě starém!’