VEČER.

Je nebe tiché, v daleku se ztrácí, zem přijala již lidský pot a práci, a hvězdy bílé se na obloze objevují zvolna

té vážné chvíle. To doba jest, kdy lidská duše roste jak na lučině kvítko máty prosté, a hruď se síří,

a jako Bůh kdys po skončeném díle hled dlouhý kolem míří. Kýs tvůrčí duch tou rolí spěje zticha a v požehnané rose tane lícha

a člověk stojí tu sám, v tvář zemi, nekonečnu, noci a blahé práci svojí. To muž byl prostý, nevědom své síly

on domů kráčel, cestou dumal chvíli ne v hrdé pýše, leč modlitbou ta duma byla čistou, jež letí k nebi tiše.

„Ó práce, tys ten posvátný trůn lidský, řeč k Bohu jsi, již on tam slyší vždycky, ty nejsi trestem, leč křídlem jsi, jež letí k zoři temnem

a budoucnosti zvěstem. Tys obilný klas, živý po sto rodů, tys stoh i sýpka, sad, jenž pln je plodů, tys věků síla,

v níž duše dědů jako zrno v půdě se k nové vesně skryla. Ó tebou roste víra v lidu příští, tys hromem v ruce Vlasti, která tříští

jím pouta svoje, a chystá sobě umění chléb zdravý a pohár z pravdy zdroje!“ To všecko prostou hrudí muže táhlo,

ač nevědomě Srdce jeho práhlo zas v novou práci v čas, večer valný kdy na polích ležel a v hnízdech stichli ptáci.

A ve hlubokou prvního sna tůni zem nořila se a dýchala vůni, a bolesť spala, a v spánku jako plod ve lůně matky

žeň velká zvolna zrála. V to vážný, hloubný hlas se ozval zvonů, Zněl spící plání k dálnému až sklonu, jak těžká křídla

by andělů o sebe bila v třesku, kdy v rajská letí sídla.