Dnes smutek v duši mou se zase hlásí,
smích vylhaný mne mrazí na tváři,
mé srdce jenom k hrobům pokleká si,
kde ani kvítku víc se nedaří.
Jak otec, jemuž jediné spat záhy
šlo dítě v stín, kde nic je nezbudí,
jediné poupě, jehož smutné tahy
mu věčnou pečeť vtiskly do hrudi.
Ó lásko – dceruško! Když druhdy tebe
jsem pohřbil v temný, nedostupný skryt,
do rakve dal jsem celé ti své nebe,
a není, co bych nechtěl opustit.