Pod lípou když se skláněl den
jsem v podzim seděl samoten.
A duch se zadumal a v sobě
se ztrácel sám jak v temném hrobě.
To nebyl sen – to mdloba zlá
mou duši pevně objala
i bylo mi, jak od staletí
bych v podzemí se cítil tleti.
A náhle vánek lístek střás’
mně na čelo – mnou zachvěl mráz,
jak smrt by svojí chladnou dlaní
mne pohladila v plaché skráni.