Tak sám tu stojím v pusté noci –
kol ticho, šero, prázdno, mráz,
a jenom z dálky neskonalé
sem plane zlatý, hvězdný pás.
Kde jaká hvězda, v dutou kouli
vše ruka tajná vetkala,
jak na rubáš by slzy lásky
neznámá bytost plakala.
A duše touží v onu chvíli
pro všecko světské odumřít,
a choré srdce pije z plna
ten velký, svatý, věčný klid.