Dým vonný od stupňů jde do kupole tiše,
jak mlha mystická, mrak stříbrný tam tvoří,
jím, zdá se, andělů se sličné hlavy noří,
a varhan andantem jich vážná píseň dýše.
A svatost jest a blesk, co rozlilo se kolem,
na stupních oltáře kněz jako přelud stojí,
chrám v sebe ztrácí se a kol se světla rojí,
a vlny stvoření se valí jeho dolem.
Ty krásná, mladistvá a zádumčivá ženo,
nač klečíš opodál a v dlaně tiskneš tváře?
Což božské milosti tě neoblila záře,
což díkem nebylo, co ústy vysloveno?
Tvou hlavu rozkošnou kás ruka neviděná
zde tíží v zoufání a dusí prosbu tvoji,
ty vzýváš Někoho... On vedle tebe stojí,
a slyší, čím lká ret, čím srdce tiše stená.
Mně tvoje tajemství jest předrahé a svaté,
ten Někdo však je zná... hleď, přes rameno tvoje
se k tobě nahýbá a plaší s čela roje
ti mraků přesmutných a sází květy zlaté.
Již obřad dokonán. Lid odchází... Slyš, ženo!
Já nemám práva snad..... však čím jsi v světě byla,
co zamlčel tvůj ret, co ústa vyslovila,
já žehnám tobě. Jdi! Je tobě odpuštěno.