Po nebi mračna podsvětí jak stíny
ve sboru spěla naši do krajiny,
kde všecko napřed juž se bázní chvělo.
Zlý vítr supě letěl kamsi v dál,
prach těžký zvířil, zbylé listí rval,
a nebe západu se krví rdělo.
Já zíral jsem v ten obzor rozhněvaný,
kdy každý tvor již slyšel svoje hrany,
a v pláči loučil se svými se bratry.
A bylo mi, jakby v té bouři smích
se jakýs tajil zjevů nadzemských
nad bídným losem pozemské té chátry.
A v každé chmuře nebes na zrcadle
jsem naše touhy zřel tak záhy svadlé
a černé, spustlé k nepoznání.
A každý ohlas větru po ladech
mně zněl jak bídy naši žhoucí vzdech,
a vězňů bídných malomocné lkání.
A cítil jsem, že hrom a bouř a blesky
ke smrti branám vedoucí jsou stezky,
po nichž duch lidský celým žitím kráčí.
Já zřel ten zápas, věčný lidstva ston,
a božstva nad ním zkázylačný trón,
a žel – já směl si ulevit jen v pláči!