Již z davu mračných křídel déšť splývá hustou clonou,
zem s oblohou se pojí a v sobě zaniká,
hrom slavně ozývá se, a zlatou blesků clonou
pás ohňů Jehovových plášť noci zamyká.
Vše v pýše jaré síly a hodu okamžiku
se bouřnou slastí zpijí a vnitřním ohněm žhne,
vše roste, odumírá a vstává v novém vzniku,
mrak v údolí se níží a propast výš se pne.
V tom pomatení živlů svět starý mizet zdá se,
i jiný z sutých prvků se rodí, kvete, září,
zem skvělá, obrozená se míhá v skvělé kráse
a pije z lásky zdrojů, sní s usměvavou tváří.
A něhou zachvívá se a sladkým rozčilením
a mní, že znova vrací se její první zoře,
v sluch její chaos vlní se sladkým, jasným pěním,
a v jiskrách chví se plesných jak velké zlaté moře.
Ó nebe, mračna, země, vy lásky vínem zpilé,
ó smrti, nové žití, má hruď vstříc spěje vám,
mé tělo rozplývá se a tratí této chvíle,
již v hrob se všehomíra jak mrtvý ukládám.
A z něho ve bolesti, jež sladce citem proudí,
jak žhoucí blesky tryskám, se vraždím, rodím zas,
snů zašlých echa, stíny jen matně kol mne bloudí,
a čím můj hrob byl tmavší, tím skvělejší můj jas.
Jsem zasnoubený s nocí a parou, ohněm, vzduchem
a piju blaho lásky a políbení úst,
vše ve mně mocně hýbe se vroucím tvůrčím ruchem,
a nové, lepší plémě zřím ze mne v žasu růst.