Uvadla růže bez lesků a vůně
a u sousedky mladé děvče stůně.
Ta, kterou nikdy nelíbali muži,
umírá zdlouha, myslíc na svou růži.
Vidím ji v duchu – bez ruchu a žití
a velké oči cizím žárem svítí.
Umdlená ruka padá s lože dolů,
a nad ní anděl splétá gloriolu.
Ve srdci prázdno, v hlavě vše se hatí,
a rety v hořký úsměv ledovatí.
A kolikrát tak zřít ji ještě budu,
než na tu hlavu první hodím hrudu!