Ve parném žití poledni
kdy vše mne nudou pálí
a naděje mé poslední
za oběť času splály –
Jak hojivý chlad oasy
jenž chodce pouští vítá
můj duch úlevy dochází
a z hrobu zář mu svítá.
I zdá se celý život pak
být těžkým snem jen duši,
jenž cloní jako černý mrak
svit, který srdce tuší.
Tož záři nebes, čistých dnů,
a nadpozemské slasti,
jež každou splatí hodinu
mně prošlých zemských strastí.