Tichý les a truchlivý
jako svědek při skonání,
a v něm lovec ohnivý
nad mladou se chýlí laní.
Pobíhala po lese
v nezkaleném, skrytém štěstí,
a dnes tichém při plese
člověka luk smrt jí věstí!
Máť ten lovec děvče snad,
aneb ženu doma nechal,
a přec od ní vesel, rád
za ubohou laní spěchal.
Jedné duši pro radost,
nač jsi, bože, vraždu stvořil?
Byla země krásnou dost –
Nač’s tu krásu námi sbořil?