ULTIMA THULE.

Ultima Thule – země poslední ve vlnách stojí, menší se a mizí... Teď naposled k ní ještě pohledni, pak dále zas, do země cizí, cizí!

Ultima Thule – žití mého máji, ty zlatá dobo písní, snů a bájí, než navždy zajdu v cizím, dálném kraji, před zrakem mým se ještě pozvedni!

A nech mne snít svou něhu veškerou, ty první přeludů a tužeb roje, lesk bájí, vzňatý dětskou pověrou, a první sny a oklamání moje!

I první lásky sladké, tajné žely, ten žití úsměv, slzou obemželý, tím dej, by city ještě jednou vřely, než navždy v chladný hrob se uberou!

Oj divno, bože: taje v hrudi led, a probíhá jí pramen, mocně šumí. Strnulý, přísný vyjasnil se hled, a s čela prchly stíny pochyb, dumy.

I rostou křídla nadpozemská duchu, hlas dávno zašlý znovu zvučí v uchu, a minulosť zas v starém žije ruchu jak před lety, dnes opět – naposled.

Slyš mládí mého hlas... tak jasně zpívá, tak dojemně a zvolna, tichounce, až posléz v nápěv určitější splývá a kolébavkou zvučí lehounce.

Toť matčin hlas. – Slyš... „Osiřelo dítě...“ Hle, spánek chytá modrá očka v sítě – spi, tiše spi – tvá matka konejší tě – žij, hraj, buď vesel, šťasten bez konce!

Ultima Thule – dále, beze stop se nese loď... a plavec ticho stojí. On vnořen ve sny dávno zašlých dob zapomněl na vše – i na bolesť svoji.

Ultima Thule – s bohem, mládí země! Tvůj vánek, který tiše teď a jemně jak slední pozdrav donáší se ke mně kéž sletne jednou i v můj chladný hrob!