Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,
máť tvá dosti nešťastná je již!
Malý poutníče, ty s přišel
nepovolaně sem ke mně.
Ó bys jen ty vzdechy slyšel,
jež mi v prsou bouří temně
den co den, celou noc.
Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,
máť tvá dosti nešťastná je již!
Bůh sám navštívil zem bídnou
jako dítě, rány hoje
lidem všem svou ruku vlídnou.
Ty však rveš mi blaho moje
den co den, celou noc.
Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,
máť tvá dosti nešťastná je již!
Stokrát za noc k tobě vstává,
zdali ještě dech tvůj slyší,
jejž ti dusí nemoc dravá.
Její vzdech se neutiší
den co den, celou noc.
Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,
máť tvá dosti nešťastná je již.
Ve tmě její život stoná,
ku propasti duše kráčí,
a ty’s, dítě, propast ona.
Tvář jí hořká slza máčí
den co den, celou noc.
Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,
máť tvá dosti nešťastná je již
Ač ví ona, že jen v hrobě
odpuštění dojde, klidu,
přece chce žít k vůli tobě
dlouhý život – pustou bídu,
celý život – jednu noc.