Cit neznámý a hrůzný, a přec sladký,
taj boží lidské zjeven zřítelnici.
Jak mrtvý jsem, již dávno v hrobě spící,
teď probudiv se zdiven hledím zpátky.
Jak malí jsme! Jak život, cíl náš krátký!
Hleď, synu prachu, zbožně v duchů líci,
co můžeš chtít? co ty zde můžeš říci?
nad život tvůj té vlny pohyb vrátký!
Den první světa dosud kol se klene,
den věčný úsměv, v tváři ani vráska,
duch boží nehnut nad vodami stojí.
A slunce žhoucí, moře roztoužené
kdy v nekonečném polibku se pojí,
tu zem i nebe volá: Láska, láska!