Tvá ruka letmo bloudí po klavíru,
zpod prstů proudí bouřná melodie,
tak Eumenidám v dlaních svíjeli se
kdys v kruhy vzteklí hadi.
Co praví Beethoven? Co Schumann? – Marno,
nám umřít jest, my zhynem, stínů stíny,
my prachu rod, v němž skrytá jiskra božství
plá uměním a láskou.
Jak hudba taje smrti otevírá!
Já vidím hroby všech, kdo byli se mnou,
a umřeli – a my dva opozdění
jsme v soumrak ptáci.
My půjdem za nimi a zniknem v stínu
tom podvečerním, za námi znít bude
jak nových duší mladé šelestění
i Beethoven i Schumann.