Kde rodný krb můj dříve stával,
tam vítr hvízdá divoce,
a bez opory visí v sadu
podzimní, těžké ovoce.
A větry táhnou, smutek roste
v tom starém našem přístřeší,
kde za dubovým, velkým stolem
druh druha více netěší.
Na dlouhých stopkách pozdní růže
jen trpkou voní bolestí,
dvůr prázden, jakby skládat mělo
svá břemena tam neštěstí.
A nikdo na zapadlém prahu
by volal mne, se nejeví,
jen stará pověst v srdci vstává
a plaší z něho úlevy.
S pokleslých týčí na zem padá
i réva mdlá a zcuchaná,
a prahu pes můj mrtev leží,
jenž zhynul steskem pro pána.