Ó myrto, něžný milosti symbole
a lásky, která z mladosti vykvetá,
co nadějí se na tvé drobné
kvítečky věsí ach v jaru žití.
Ó vavříne, ty bytosti příšerná,
kdo tkne se tebe, ruka mu chvěje se,
a ledné čelo darmo hledá
polibků žhavých potom květy.
Ó cypřiši, ty truchlivý příteli,
jenž věrně hlídáš hřbitovy ztracené,
mír blahých mrtvých vtělen v tebe,
živý jejž člověk sotva cítí.
Tři keře k srdci mému tak hovoří:
„My sami jsme, nic nespojí v žití nás,
co chceš, ty po tom ruku vztáhni –
jedno jen v životě můžeš míti.“