Nás dojmou tragédie, stínů stíny
tam na prknech, kde pozlátka se lesknou.
Jich sladkým lžem vstříc nesem duši tesknou
a zrak v ty papírové hermelíny.
Jdem’ domů zryti, ne však polepšeni,
my satira jsme živá s nitrem sdraným,
a vlastní svoje velká utrpení
jen pošklebkem vždy odbýváme planým.
My plakati jsme dávno zapomněli,
leč zdravý smích z nás každý bídně tlumí.
Jeť tragedií velkou život celý,
již říká herec a jíž nerozumí.