To-lis nikdy necítila?

To-lis nikdy necítila za jarního větru vání, kdy jak měkká náruč tvoje večer byl pln usmívání, že ten vítr otravuje, že ta náruč dusí,

a že světlo, které na nás hvězdy hází dolů jest jak posměch jedovatý posvátnému bolu? Já to prožil, když mne vítr do propastí vláčel, když mi hvízdal cestou, jak jsem nocí k tobě kráčel,

že ten vítr otravuje, že ta náruč dusí, a ty hvězdy, jež mé kroky svedly do močálů, že se smějí jedovatě tomu mému žalu.

Já to prožil, kdy mne vítr tobě v cestu nesl, kdy jako list utržený k nohoum jsem ti klesl, že tvůj dech mne otravuje, že tvá náruč dusí,

a ty hvězdy tvojích očí do soumraku vtkány že se smějí jedovatě na hrob vykopaný.