Jest ticho kol, ni vítr nezašumí.
Les, nebe jen – – ty čtou své němé dumy
jak v modlitbu, kdy člověk sám se hrouží,
až zapomíná, že s ní k Bohu touží.
Po lesním pažitě jak vítr tiše
v dál běží srn – ten psanec svojí říše.
Den sváteční – on poutník v tesknu plachém
v dál ubíhá pol s nadějí i strachem.
Tu v ticho lesa hrom jak zařval hrubý!
Tou ranou staré zachvěly se duby
a celý les svou rozchvěl klidnou hlavu
a srnec klesl v zkrvácenou trávu.