Tichá noc – po širošíré pláni
ani ruchu nezřít, leč že časem
pozdní pták se smutným ozve hlasem,
leč že vítr těžké listy sklání.
Bez ohlasu květ i rosa padá
na mlčící, zahalené luhy,
že bys viděl, jak se spánek tuhý
lehce jako peří k zemi skládá.
Měsíc jako rosy krůpěj bílá
leží v květu nebes; jeho záře
splývá dolů v lesknoucí se páře,
rubášem zem spící obestýlá.
A jen zvolna člověk tudy kráčí,
jak by tajná tíž mu v cestě stála,
jakby noha rosu střást se bála,
slzami jež jeho nohu smáčí.