Byl večer v poli, klekání sem znělo,
již ztratili se lidé, brav i ptáci,
vše k domovu se těžkým krokem vrací.
Od vesnic dvou dvé lidí v pole spělo.
Jí prostý šátek smědé skrýval čelo,
a údů vděk se v hrubé sukni ztrácí.
On bodrý, volný, ztýrán denní prací
měl těžký krok a jako sosna tělo.
To oráč byl a služka ze vsi ona.
Již sešli se a tiše pozdravili,
pak mlčky v pole dívali se chvíli...
Jim v duše vála jetele houšť vonná,
on drsnou rukou hladil její líce.
Tma houstla – a je nebylo zřít více.